O plemeni ...

Turečtí pastevečtí psi - Akbash, Karabash, Kangal

20. prosince 2006 v 22:52 | Michal Václavík
Turečtí pastevečtí psi
Akbash, Karabash, Kangal
V odkazech v literatuře se píše: "V horách Malé Asie, ve středním Kavkazu žijí psi silní a těžcí, s hustou srstí, pasteveckého typu. Kurdové upřednostňují bílé jako hlídače a ochránce stád a používali je také při lovu medvědů a divokých prasat. Někteří tito psi jsou velcí jako malý osel a stejně tak silní. Jejich masivní hlavy s tmavýma očima jim dodávají majestátního, královského vzhledu. Jejich pohled je téměř lidský, srší inteligencí, v tom předčí každé známé zvíře. Jejich chování je šlechtické a důstojné. Počet psů u stád se řídí vždy podle jejich velikosti, pohybuje se od 2 do 6 psů, ti mohou pracovat i zcela samostatně".
"Ostří psi, kteří hlídali stáda, štěkali divoce za námi, to je vlastně nejnepříjemnější při cestování kurdskou krajinou. Psi, kteří zuřivě vyběhnou za každým cizincem a nedají se zahnat ani házením kamenů a ranami bičem, skáčou po nohách nebo jdou po hrdle. A přitom se nesmějí střílet, neboť majitelé těchto divokých zvířat, která si počínají jako vlci, nerozumí v této souvislosti žádné legraci".
"Tato zvířata, která sama dorážejí na jezdce, sotva kdy ustoupí vlkům, a když je jimi člověk netušeně přepaden, pak je, když už ne zcela
rozsápán, tak jistě jejich mohutným chrupem tak zřízen, že může být zmrzačen nebo dokonce přijít o život".
"Mohutní, divocí psi, kteří byli průvodci ovčích a kozích stád, kteří útočili na náš vůz jako vlci, když jsme se k nim přiblížili".
Můžeme se domnívat, že tito psi vznikli ve střední Asii a přišli do Malé Asie s Nomády. Turecko je velká země, její jádro tvoří náhorní plošina Anatolie. Vládne zde vysloveně kontinentální klima s horkými, suchými léty a extrémně studenými zimami.
Ve východoanatolské vysočině je hustota obyvatel většinou pod 10 obyvatel na km2. Pěstování pšenice, kdysi silně podporované, zde zaniklo částečně kvůli silné erozi půdy způsobené větrem a vodou. Země se vrátila do své původní podoby tj. travnatá step, tyto travnaté stepi jsou využívány především ovčími a kozími stády. Stáda jsou ochraňována odedávna velkými psy. Existují různé regionální typy, kontrolovaný čistokrevný chov je zde pouze výjimkou.
A jak plní své povinnosti turečtí pastevečtí psi dnes? "Při jízdách z Ankary k ruským hranicím nás překvapili psi, kteří se nikdy neukazovali kolem stád ovcí ve dne. Většinou byli uvázáni ve vesnicích. Teprve v temnotě nastupovali do akce vyzbrojeni ostnatými obojky proti prokousnutí hrdla. Uprostřed noci jsme náhle uslyšeli výt vlky. Postrašené ovce a jehňata bečely jako pomatené a náhle zazněl divoký štěkot asi tří psů. Po čtvrt hodině bylo vše pryč", tak se bez povelu svých pánů starají pastevečtí psi o svůj revír.

V Turecku neexistuje žádný kynologický spolek a v důsledku toho chybí také národní plemenná kniha. Neexistuje žádný klub, který by se zabýval domácími plemeny psů a prosazoval je. Čistokrevný chov v současné době zajišťují především americký, anglický a německý klub, které vytvořily standardy a chovají psy s rodokmeny.
FCI uvedla v platnost standard pod označením Anatolský pastevecký pes, tím byli akbash, karabash a kangal zahrnuti jako varianty stejného plemene, které mohou být navzájem kříženy, což je chybné. Žádného zodpovědného chovatele nenapadne křížit bílého dlouhosrstého akbashe se žlutým krátkosrstým kangalem a o jejich potomcích tvrdit, že by měli být čistokrevnými psy.
Lze tedy předpokládat, že všechna tři plemena jsou variantou velkého pasteveckého psa z Orientu, ale nelze přehlížet, že bílý akbash může být chován jako zcela samostatné plemeno, protože bílá se oproti šedožluté kangala chová recesivně tzn. při vzájemném křížení bílých psů jsou potomci pouze bílí. Křížení akbashe s krátkosrstým šedožlutým kangalem nemůže mít pro toto ani pro jiné plemeno nějakou výhodou. Je třeba snažit se o čistokrevný chov obou plemen.
Standard FCI obsahuje ještě nedostatky:
1. Nejsou to psi v žádném případě neagresivní, naopak, agresivita byla tureckými pastýři právě vyžadována a je i dnes znakem plemene, s čímž je nutno počítat.
2. Nebylo nic řečeno o tom, že existují minimálně dvě zřetelně se od sebe lišící plemena, totiž bílý, většinou dlouhosrstý akbash a žlutohnědý kangal s černým zbarvením na hlavě a uších. Dlouhosrstost je považována ve standardu za chybu!
Již pojmenování "anatolský" je chybné. Anatolie je výlučně vnitrozemí dnešního Turecka,
psi, ale především bílý dlouhosrstý akbash, se nevyskytují jen v Anatolii, nýbrž prakticky v celé Malé Asii. Správné by bylo proto označení "turečtí pastevečtí psi". Zda mohou být chováni kangalové a karabashi jako samostatná plemena navždy je nejisté. Nemělo by smysl chovat stejné plemeno pod dvěma různými názvy, to by vedlo jen k nežádoucímu omezení bez toho ještě značně malé chovatelské základny.


Nyní již k jednotlivým plemenům:
Akbash
Pochází ze západní části Anatolie. Jeho jméno znamená "bílá hlava". Je to velký pastevecký pes s dlouhýma nohama s výškou 81 až 86cm u psů a 71 až 81 u fen. Patří do skupiny velkých bílých pasteveckých psů, které můžeme najít v různých zemí. Úzké příbuzenství s maďarským kavaszem, slovenským čuvačem a polským podhalaňským pasteveckým psem je pravděpodobné. Teorie o tom, že pyrenejský horský pes stejně jako italský maremmanský pastevecký pes a jako všichni velcí bílí pastevečtí psi v Evropě jsou potomky akbashe, který měl být zase přivezen do Anatolie asijskými kmeny, má slabé základy. Jsou to spekulace, které nelze dokázat. Od všech zde jmenovanýchpasteveckých psů se akbash liší především tím, že má lehčí stavbu těla a je vysoký. Při výšce okolo 86cm se pohybuje jeho tělesná hmotnost od 42 do 55kg, ve srovnání se svatobernardským psem nebo pyrenejským horským psem je to relativně málo a podmiňuje to spíše lehkého než kompaktně stavěného psa. Akbash je dnes chován v krátkosrsté a dlouhosrsté variantě. Dlouhá srst je buď lehce zvlněná nebo hladká. Přední končetiny a ocas jsou u dlouhosrstého akbashe bohatě osrstěny. Krátkosrstý akbash má tvrdou srst a pod ní hustou podsadu a i u něho je zadní strana předních končetin více nebo méně osrstěna.
V USA již existuje "Akbash Dog Association International", která vede vlastní plemennou knihu, do které je doposud zaznamenáno okolo 300 akbashů. A.D.A. vypracovala standard plemene, který publikovala.
V Německu existuje unie milovníků a chovatelů tureckých pasteveckých plemen psů, jejímž cílem je čistokrevný chov a rozšíření akbashů.
Jejich hlídací a ochranný instinkt je silně rozvinut, mají odpovídající přirozenou agresivitu, která by se neměla podporovat. Do dnešní doby není akbash uznán FCI.
Karabash
Název karabash znamená "černá hlava". Standard vypracovaný anglickým "Karabash Dog clubem" (zal. 1965) ho popisuje jako vysokonohého, silně stavěného psa se širokou
lebkou s těžkou hlavou a s krátkou a hustou srstí, je vždy jednobarevný, hnědý v různých odstínech, mezi jinými ale také žíhaný. Charakteristická je černá maska, která mu dala jméno. Mění se od úplně černé hlavy až k černému čenichu a černým uším. Přednost mají psi se zcela černou hlavou. Výška se pohybuje mezi 73,6 až 81cm u psů a 71 až 78,8cm u fen. Má převislé uši, které se mu dodnes v Turecku kupírují, často zcela krátce, na ochranu proti vlkům. Jeho úlohou byla odedávna (a v jeho vlasti ještě dnes je) ochrana stád ovcí a koz proti vlkům, které předčí rychlostí a silou. Využíval se také jako pes válečný. Karabash je mimořádně robustní plemeno, je skromný a že se tito psi dožívají věku až 20 let, hraničí již skoro se zázrakem.
Ve 20. století zanikly čistokrevné chovy pasteveckých psů s výjimkou kangalů, o kterých budeme hovořit dále. Rozlišení karabashů a kangalů je mimořádně nejasné. Standard vypracovaný "Karabash Dog clubem" (Anglie) a "Kangal Club of America" (Amerika) publikovaný standard kangala jsou prakticky identické.
Je proto oprávněná otázka, zda se vůbec vyplatí zavedení dvou různých označení pro zřejmě stejné plemeno.
Kangal
Své jméno získal od aristokratické rodiny Kangalů anatolské provincie Sivas v Anti-Tauru. Rodina Kangalů, nyní vlastníků velkých statků v Sivě, odvozuje svůj původ od turkmenských bejů. Dnes jsou šlechtické tituly v Turecku zrušeny, ale Kangalové si udrželi svůj význam, patří jako dříve k horním společenským vrstvám. Zasedají v tureckém parlamentu, jsou lékaři a jsou ještě stále majiteli velkých statků v kangalském distriktu v Sivě. Jsou známí jako vyhlášení chovatelé koní a ovcí. Tito majitelé velkých statků sehráli pro po nich pojmenované psy důležitou úlohu. Kangalové sice žádnou vlastní plemennou knihu nevedli, ale neponechávali chov náhodě, nýbrž připouštěliurčité psy k feně podle výběru, a to se dělo po staletí. Tak vznikl v Sivě zcela určitý typ pasteveckého psa, který je v Turecku považován za "národního psa". I Turek, který se obzvláště nezajímá o psy, slyšel už pravděpodobně něco o kangalech, zejména když je toto plemeno zobrazeno dokonce na tureckých poštovních známkách.
Kangal se liší, jak již bylo řečeno od karabashe jen málo. Jeho předností je pouze to, že pochází z chovu Kangalů, tedy že je považován za více nebo méně čistokrevného.
Nejlepší a nejčistokrevnější kangalové pocházejí dnes stále z provincie Siva a jen takoví psi jsou zapisováni do plemenné knihy "Kangal Club of America". Jako u karabashů tak i u kangalů se jedná o velkého psa s převážně šedohnědou barvou, často bílou skvrnou na hrudi nebo bílými tlapkami. Charakteristická je černá maska nebo celá černá hlava. Velikost odpovídá mírám udaným u karabashe, pes o výšce 80cm váží 60kg a více, jsou to tedy skutečně masivní psi. Strakatí psi nebyli u kangalů nikdy použiti pro chov.
Chovatelé kangalů v Sivě jsou přesvědčeni o tom, že se u jejich psů jedná o čistokrevné plemeno, které se liší od všech ostatních tureckých psů a které zůstalo nezměněno po staletí. Uznávají také standard vypracovaný "Kangal Club of America", a protože nemají vlastní klub, vedou chov podle tohoto standardu. Turecké znění, podepsané Kangaly v Sivě a notářsky ověřené, je uloženo v aktech amerického klubu.
Zdroj: www.ifauna.cz - Tereza Vojtová

Standard plemene - Anatolský pastevecký pes

19. prosince 2006 v 22:29 | Vladimír Václavík

F E D E R A T I O N C Y N O L O G I Q U E

I N T E R N A T I O N A L E

Secretariat General: 14, rue Léopold II, 6530 THUIN (Belgique)
F.C.I. - Standard 331 / 06.06.1989 / D

Standard: ANATOLSKÝ PASTEVECKÝ PES

ZEMĚ PŮVODU: Anatolie
PLEMENO UZNÁNO: FCI 10. 4. 1989
POUŽITÍ: Toto plemeno původně sloužilo k ochraně stád ovcí; je to velmi tvrdý pes, který svoji práci odvádí v horku i zimě.
KLASIFIKACE: skupina II - Pinčové a knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi
oddíl 2.2 "Horští psi", bez zkoušky z výkonu
KRÁTKÝ HISTORICKÝ PŘEHLED: anatolský pastevecký pes je hlídacím psem, jehož minulost je velmi dlouhá. Jeho původ pravděpodobně sahá až k velkým loveckým plemenům Mezopotámie. Uvedené plemeno se během času přizpůsobilo novým životním podmínkám. Nejdůležitějšími podmínkami jeho životního prostředí je podnebí - horké a velmi suché léto a velmi studená zima -, způsob života obyvatelstva - usedlý nebo kočovný život -, a práce, kterou psi vykonávali. Uvedené plemeno chrání stáda, která překonávají na planinách Anatolie velké vzdálenosti. Bez ohledu na rozmary počasí žijí pod širým nebem.
CELKOVÝ DOJEM: Mohutný strážní vzpřímený pes velkého rámce, robustní postavy, se silnou hlavou a hustou patrovou srstí. Musí být velký a vytrvalý. Je schopen pohybovat se velkou rychlostí.
DŮLEŽITÉ ROZMĚRY: Délka tlamy je poněkud menší, než délka lebky.
POVAHA: vyrovnaná a odvážná, bez jakékoliv agresivity, nezávislá, velmi inteligentní a vůdčí. Hrdá a důvěryhodná. Vůči svému pánovi velmi příchylná a loajální. Dospělí psi však jsou k cizím nedůvěřiví.
HLAVA:
Temeno: velké, avšak ve správném poměru k celkové postavě, lebka široká mezi ušima a lehce klenutá. Dospělí psi mají širší hlavu, než feny.
Stop: jen lehce vyjádřen.
Tlama: při pohledu shora téměř čtvercová, tupý profil, tlama se ke špičce zúžuje jen nepatrně.
Nos: černý, u játrově zbarvených jedinců hnědý.
Pysky: lehce visící, černé. Dolní okraj horního pysku by měl dosahovat hlouběji, než dolní okraj dolní čelisti.
Čelisti: silné.
Skus/chrup: silné zuby, perfektní, pravidelný a úplný nůžkový skus, přičemž horní řezáky přesahují bez mezery dolní řezáky a zuby jsou v čelistech uloženy šikmo. Úplných chrup se 42 zuby.
Oči: v poměru k velikosti hlavy spíše malé, hluboko a široko uložené. Spojivky nejsou vidět. Barva zlatá až tmavě hnědá. Okraje očních víček černé (výjimkou jsou játrově zbarvení psi).
KRK: lehce klenutý, silný, svalnatý, přiměřeně dlouhý, spíše silnější, málo laloku.
TĚLO: silné, dobře osvalené, nikdy ne tučné.
Horní linie: bederní partie lehce klenutá
Hřbet: v poměru k délce končetin spíše krátký.
Hruď: hloubka hrudníku dosahuje až k lokti, žebra dobře klenutá, dostatečně dlouhý hrudní koš.
Linie břicha: lehce vtažené.
OCAS: dlouhý, dosahuje nejméně k hleznům. Poměrně vysoko nasazený. V klidu nesen svěšený, na konci lehce zatočený; při vzrušení nesen zvláště u psů vysoko nad hřbetem nebo stočený na hřbetě.
KONČETINY:
Hrudní končetina: Hrudní končetiny široko postavené, dobré délky, rovné, se silnými kostmi.
Plece dobře osvalené a šikmé. Lokty dobře přiléhají k tělu. Silné zápěstí, nadprstí postaveno lehce skloněné. Tlapy silné s dobře klenutými prsty a krátkými drápy.
Pánevní končetina: Silně, ne však přehnaně osvalená. Končetiny při pohledu zezadu rovné a rovnoběžné.
Koleno dobře úhlené. Hlezno středně úhlené, silné a rovné, nevybočuje dovnitř ani ven. Zadní nadprstí rovnoběžná a rovná. Tlapy silné, s dobře klenutými prsty a krátkými drápy.
CHODY: velmi pozoruhodný a harmonický průběh pohybu s pevnou a rovnou hřbetní linií, dobře neseným krkem a hlavou; výsledný dojem, kterým pes působí, je lovec na lovu. Při pomalejší akci je povolen mimochod. Krátký krok nebo stepování vysoce nežádoucí.
OSRSTĚNÍ: vlastnosti srsti: krátká nebo polodlouhá, hustá se silnou podsadou. Následkem klimatických podmínek jsou možné i velké rozdíly v délce srsti. Na hrdle a na plecích je srst delší a hustší. V zimě bývá srst delší.
Barva: Povoleny jsou všechny barvy.
VELIKOST / VÁHA
Velikost: kohoutková výška psů 74 - 81 cm, fen 71 - 79 cm.
Váha: dospělí psi 50 - 65 kg, feny 40 - 55 kg.
VADY
Všechny odchylky od uvedených bodů je třeba považovat za vady.
Těžké vady: nízko posazený pes, těžkopádný a pomalý, příliš mohutný, příliš lehce stavěný, chrtovitého vzhledu; plochá lebka, krátký nebo stepující krok. Příliš dlouhá visící srst.
Diskvalifikující vady: příliš krátká tlama (třetina celkové délky hlavy); srst příliš krátká nebo měkká, chybějící podsada, předkus nebo podkus, neschopnost bránit stádo.
Pozn.: Psi musí mít dvě viditelně normálně vyvinutá varlata zcela spuštěná v šourku.
 
 

Reklama